Jdu na koncert, kde bude hrát první housle kolegyně, kterou jsem před časem zval na večeři v době, kdy večeřela se svým přítelem, který bude sedět vedle mě.
Seděli jsme ve stejné kavárně jako poprvé a já cítil, že každý mluvíme jiným jazykem, že to, co mi říká se neslučuje s mým viděním světa, že se mě snaží ovlivnit, ale moc jí to nejde, že se tu před ní cítím jako žáček na koberečku v ředitelně, že přestože mlčíme, říkáme toho o sobě tolik, že jsme tu najednou jen z povinnosti a nejlepší by pro nás bylo rychle to celé ukončit, ale především, že tady teď spolu sedíme naposledy, že ani jeden z nás nemá chuť se ještě někdy vidět.
Když vidím všechny ty lidi, v kraťasech, tričkách, sandálech bez ponožek a krátkých sukních bez punčoch, a cítím tu letní náladu kolem, a přitom vím, že zítra bude jaro a pozítří možná zase zima, v duchu přemýšlím, co by se asi dělo, kdyby bylo léto jen jeden den v roce.
Chutná, jako ty malé žluté hruštičky, které jsme jedli, když mi bylo pět, tam v rohu, na konci zahrady, když ještě byla naše, než se prodala a začali tam stavět.
Chovali se, jako by jejich životy měly trvat věčně: tenhle život neměl žádnou zvláštní důležitost, byl to jen první z mnoha set, které budou následovat a oni v nich budou vychutnávat svou existenci.
V knihovně nesměle oslovil půvabnou knihovnici, a ta s ním šla až úplně dozadu, do oddělení, kde nikdo nebyl, a tam mu ukázala Knihu, kterou by jen těžko hledal a sám stejně nikdy nenašel.